Proč se nestaví skoro žádné nové jaderné elektrárny? Nevyplatí se to.

V polovině 50. let natočilo Disney studio hodinový pořad pro děti s názvem „Náš přítel atom“. Slibovala se v něm krásná budoucnost s energií zadarmo. V letech 1957 až 1996 uvedly Spojené státy do provozu až 150 nukleárních reaktorů, takže se zdálo, že Disney uhodil hřebíček na hlavičku. Jenže od té doby vznikla v USA přesně JEDNA nová jaderná elektrárna. Něco se pokazilo. 

Kvůli haváriím to není. Únik radioaktivity v Three Mile Islandu (1979), výbuch v Černobylu (1986) a únik ve Fukušimě (2011) byly ve skutečnosti mnohem menšími katastrofami, než se obecně soudí. Nakonec i Černobyl fungoval ještě dlouho po havárii. Ani veřejné mínění po světě to od přesvědčení o bezpečnosti JE nevychýlilo, tradičně skeptičtí Němci a Rakušané jsou výjimkou. Důvodem, proč se kromě Číny, Indie, Ruska a Jižní Koreje nové elektrárny skoro nikde nestaví (v Evropě se s výjimkou Slovenska po jedné staví pouze ve Francii, Spojeném království a Finsku) je ekonomický.

Z ekonomického pohledu nejde o ziskový projekt. Současná průměrná cena elektřiny z jaderné elektrárny poté, co byla započtena její stavba a provoz do doby, než se investice zaplatí, činí 156 amerických dolarů. V případě uhelné elektrárny to je 109 dolarů, geotermální 91, plynové 56, větrné a solární po 40 dolarech. Jako hlavní důvod je často zmiňován prudký růst nákladů na bezpečnost. Jenže podle studie Technologického institutu v Massachussetts (MIT) tyto náklady činí jen třetinu. Další dvě třetiny nákladů studie pojmenovává jako „soft factors“. 

Několik podstatných důvodů nedávno vyjmenoval Vladimír Wagner z Ústavu jaderné fyziky Akademie věd: „Velký jaderný blok je obrovskou a dlouhodobou strategickou investicí. Navíc roste vliv protijaderných aktivistů a riziko, že zařízení, které mělo fungovat řadu desetiletí, bude z politických důvodů uzavřeno. Tím se zvýšilo investorské riziko a pochopitelně i cena peněz.“

„Dalším faktorem bylo, že životnost jaderných bloků byla delší, než se čekalo,“ pokračuje Wagner. „Fosilní paliva se nevyčerpávala tak rychle, jak se předpokládalo v sedmdesátých letech. Kvůli tomu se postupně nové jaderné bloky v USA a Evropě téměř přestaly budovat. To vedlo ke ztrátě schopných odborníků, neproběhlo mezigenerační předávání zkušeností. Nová generace tak začínala znovu od začátku a chyběli lidé se zkušenostmi.“

Studie MIT ovšem vyjmenovává ještě další zajímavé „soft factors“. Dělníci na stavbách asi čtvrtinu času jen tak postávají, protože nemají přístup k nástrojům a materiálům, které jsou zrovna potřeba. Stavební firmy mění konstrukční postupy během stavby, což vede ke zmatkům. Studie končí konstatováním: „Produktivita práce na stavbách nukleárních elektráren je třináctkrát nižší než na jiných, podobně rozsáhlých stavbách. Všechny elektrárny v USA postavené po roce 1970 překročily původní rozpočet v průměru třiapůlkrát.“ 

Jedinou dokončenou JE v USA z poslední doby je elektrárna v Tennessee, jejíž stavba započala v roce 1973. Po desetiletí průtahů a překračování rozpočtů byla stavba v roce 1985 zastavena a reaktor rezivěl až do roku 2007, kdy byla stavba obnovena. Dokončena a uvedena v provoz byla po dalších průtazích v roce 2016 – po 43 letech stavby a mnohokrát překročeném rozpočtu. 

Elektřina neproudí, ale zákazníci ji platí

Zdaleka nejabsurdnějším příkladem, kam až může špatné plánování dojít, je případ jaderné elektrárny v Jižní Karolíně. Její stavba byla zastavena navždy po utracení devíti miliard dolarů. Pikantní na celé věci je, že vzhledem ke ztrátám elektrického podniku se splátky těchto devíti miliard ukazují pravidelně na účtech za elektřinu místních spotřebitelů. Platí horentní sumy za elektřinu, kterou přitom vůbec neodebírají. 

Vzhledem k plánovanému způsobu financování Dukovan (stát poskytne ČEZu, který se na financování stavby bude podílet z jedné třetiny, garanci na budoucí odběr elektřiny) by také Češi mohli vidět neplánované výdaje na účtech za elektřinu ještě dlouho. Pokud by se cena elektřiny udržela na současné úrovni (43 eur za MWh), pak by lidé na blok museli nemálo doplácet – možná až tisícikorunu ročně. Plánované náklady na Dukovany (160 miliard) jsou pravděpodobně podstřelené. Současné evropské projekty (Hinkley Point v Británii nebo Olkiluoto ve Finsku) již překročily rozpočet. 

Z výše uvedených důvodů se skoro žádné evropské země do nových staveb vůbec nepouští. Česko ovšem možná nemá nazbyt. Jestli chce být do roku 2050 uhlíkově neutrální, musí nějak nahradit plánovaný výpadek uhelných elektráren. Narozdíl od zemí kolem Severního moře nemá dostatek větru a narozdíl od jižní Evropy nebo USA nemá k dispozici prosluněné pláně. Dukovany s největší pravděpodobností projdou (možná i s Temelínem II). Je to ovšem sázka na ztrátovost.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s