Zrecyklovat dokážeme třetinu komunálního odpadu. Nejlépe kovy a sklo, nejhůře plasty.

Česko ročně zrecykluje asi 38 % komunálního odpadu. Zbytek z větší části skončí na jedné ze 180 skládek, nebo jako vývozní artikl do Asie (i když Čína loni s dovozem skončila), a nebo taky v pecích. Do nich putuje 666 tisíc tun odpadků, zejména plastů, po nichž ročně zůstane 200 tisíc tun škváry. Recyklovat se daří zejména kovy, sklo a papír. Skoro nedaří plasty. Třídění je sice náš národní sport, ale v recyklaci v Evropě výrazně zaostáváme (viz mapa). V odpadovém hospodářství se ročně otočí 35 miliard korun. 

Co se tedy děje s naším odpadem? Ve vyspělém světě putuje nejprve na třídící linky, které se dělí na “čisté” (dotřiďovací) a “špinavé”. Na první směřuje tříděný odpad, na druhé netříděný. Jak ukazuje obrázek, postupně se vyselektují nápojové plechovky, plasty, papír, sklo, kovy, nakonec zůstanou špunty a další zbytky. Třídící linka druhotné suroviny dále prodá skutečným zpracovatelům druhotných surovin. Nejefektivněji jsme schopni recyklovat nádoby z hliníku. 

Uzavřená smyčka

Jejich zpětné využití je tak efektivní, že se mu říká “uzavřená recyklační smyčka”. Ze starých plechovek vznikají nové nádoby stále dokola. Je to obrovská úleva pro životní prostředí, protože “plech” se vyrábí z bauxitu při energeticky náročném procesu. Recyklace ušetří až 95 procent emisí skleníkových plynů, které by vznikly výrobou nové nádoby. 

Separátory oddělují plechovky magnetickou cestou. Odpad je následně slisován do balíků a prodáván do továren. Uzavřenou smyčkou je také recyklace dalších kovů a skla (s výjimkou čelních skel automobilů a varných nádob, které obsahují příměsi). Sklo je drceno na malé střepy a prodáváno sklárnám, které jej roztaví a přimíchají do nového skla. Výroba skla je také energeticky náročná, takže jeho recyklace má pozitivní efekt na životní prostředí. 

Downcycling

Recyklaci papíru a PET lahví se v angličtině říká “downcycling”. Vlákna papíru a plastu při každé recyklaci slábnou a používá se proto na stále méně náročné výrobky. Kancelářský papír končívá jako balicí (papír zvládne sedm cyklů), PET lahve zase jako textílie – polyesterové vlákno. Odměnou za recyklaci papíru je každý neporažený strom, za recyklaci plastů menší spotřeba ropy, které je na výrobu plastů spotřebováno ročně asi osm procent z vytěženého množství.

Právě od ceny ropy se odvíjí, jestli se výrobci PET lahví vyplatí druhotnou surovinu vykupovat, nebo jestli vyrábět plast nový. Downcycling není v ČR příliš rozšířený, takže často plasty končí jako TAP (tuhé alternativní palivo) v teplárnách a cementárnách. 

Vývoz

Evropa předloni vyvezla do některých asijských zemí (Čína, Indie, Indonésie, Egypt, Turecko) asi 25 milionů tun plastů, papíru, oceli, mědi, hliníku, niklu a drahých kovů. Čína mezitím vyhlásila antiodpadovou akci Národní meč, takže EU bude nyní hledat nová odbytiště. Jako jedna z možných cílových zemí se dnes hlásí Polsko. 

Plast dříve lidé schovávali

V první polovině minulého století bylo celkem běžné, že spotřebitelé považovali plastové nádoby za zboží dlouhodobé spotřeby a nevyhazovali je. To se nelíbilo výrobcům, takže na přelomu 50. a 60. let přišli s heslem “budoucnost našeho průmyslu leží v odpadkovém koši”. 

“Plastový obal, který je použit jen jednou a odhozen jako plechovka nebo papír, nereprezentuje jednorázový trh v tisících jednotek, ale každodenní trh v miliardách jednotek. Je známkou pokroku, že nad takovým konstatováním už nikdo nezvedá obočí,” napsal v roce 1963 Lloyd Stouffer, šéfredaktor časopisu Modern Packaging Magazine. 

Třídící linka v Hamburku. Foto: Wikimedia

Poté, co generaci našich rodičů a prarodičů průmyslové koncerny v podstatě naučily plýtvat, se o dvě tři dekády později nad jejich chováním (pod vlivem přetékajících skládek) náhle začaly pohoršovat a vnutily nám pocit viny. “Výsledkem je, že když mi dnes přijde něco zabaleného v plastu a navíc ještě ve folii nebo polyesteru či bublinovém igelitu, cítím se plýtváním vinen já. Přitom jsem si od výrobce nic takového neobjednal,” řekl Alex Blumberg, spoluautor podcastu How to Save a Planet. 

Bioodpad

Kuchyňský odpad je výborným materiálem pro anaerobní digesci. Poskytne až 4 x vyšší produkci bioplynu než kejda. Z tuny odpadu z restaurací lze vyrobit asi 75 m³ biometanu. Autobus na CNG na toto množství může ujet až 120 km. Pokud bychom zcela vytřídili bioodpad z domácností, můžeme se těšit asi na 1,5 milionu tun tohoto vyseparovaného odpadu. Ve skutečnosti z něj zpracujeme pouze nepatrný zlomek. 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s