Earthics

Náš tým věnoval dva roky rešeršování klimatické krize ve všech souvislostech. Výsledkem této činnosti bude připravovaný knižní titul Hovory s matkou Zemí. Nejdůležitější poznatky jsme shrnuli v šestnácti bodech níže a pojmenovali jsme je termínem Earthics, který kombinuje anglická slova Earth a ethics.

Klima je nestabilní

Lidé mají tendenci vnímat klima jako počasí. Ve skutečnosti je však klima dynamickým a nestabilním systémem plným zpětných vazeb, který může prudce ovlivnit i nepatrná změna vstupů (vyšší koncentrace oxidu uhličitého o pár tisícin nebo nižší dopad slunečního záření o dva watty na metr čtvereční mění doby ledové na období teplotního optima). „Klima se vůbec nechová stabilizačně, naopak je to popudlivá bestie. Reaguje přehnaně na sebemenší šťouchnutí,“ říká klimatolog Wallace Broeker. Tisíce let si lidstvo užívalo stabilní klima, ale po vzrůstu koncetrace CO2 o pouhých 130 stoupla v posledních sto letech teplota atmosféry Země o celý stupeň.

Žijeme v antropocénu 

Lidstvo je nejméně posledních 100 let rozhodující geologickou silou, protože oceány nestíhají absorbovat nadbytečný oxid uhličitý. Pro tento jev geologové razí termín pojem antropocén – již nežijeme v holocénu, nýbrž člověk svou činností zahájil zcela novou geologickou epochu. Přestože skeptici zdůrazňují neznámý podíl člověka na klimatické změně, nenabízejí žádný přesvědčivý doklad o tom, že by ji vyvolávalo něco jiného (např. změna orbitu či vyšší intenzita slunečního záření). Není ale zcela vyloučeno, že jde o nějaký “switch” (přepínač, přechod) mezi interglaciálem a dobou ledovou, která je v dlouhodobém výhledu před námi. 

Naplňují se pesimistické scénáře 

Vývoj klimatu a výkyvy počasí odpovídají katastrofickým verzím předpovědí, které byly činěny před 20 lety (průměrná teplota, úbytek ledu, stoupající mořská hladina). Jestliže střední předpověď počítala s růstem teploty o 1,5 stupnů do konce století, dnes se běžně operuje se třemi nebo čtyřmi stupni. Varovné je tání permafrostu spojené s výbuchy metanu (Sibiř) a vyboulování zemského pláště způsobené pohyby magmatu (Kanada, Skotsko).

Dochází ke změně paradigmatu

Dlouhou dobu neprůstřelná skepse konzervativní veřejnosti (původním zdrojem je PR mág Republikánské strany Frank Luntz, který v 90. letech kanonizoval pravidlo: “zdůrazňovat neexistenci konsensu, jinak bude chtít veřejnost změny”) se po dekádě ničivých požárů a masívního tání začíná drolit. Nový americký prezident představil ambiciozní klimatický plán na příštích deset let, EU má European Green Deal a Čína – největší producent skleníkových plynů – se k bezemisní budoucnosti přihlásila také. V ČR se tato globální změna politiky zatím prosazuje velmi pozvolna.

Konec “neoliberal story”

Éra individualismu, co nejmenšího státu, co největší spotřeby (Reaganův “American way of life”), nebo-li představy, že svět nejlépe řídí neviditelná ruka trhu a že konzument  se umí kvalifikovaně rozhodnout – prostě neoliberal story se svou ideou věčného pokroku dostává trhliny. Thatcherové představa, že “neexistuje nic jako společnost, existují jen jednotlivci a rodiny” je překonána. Čím dál větší část veřejnosti žádá méně individualismu a více spolupráce, méně důrazu na zisk a více prostoru pro empatie… 

Budoucnost mají “commons”

Komunitní soužití a správa veřejných statků se stále více prosazuje v rámci “commons” – původně výraz pro obecní pastvinu, která nepatří nikomu, ale užívat ji mohou všichni. Na principu commons například vznikla Wikipedie. Intelektuálové mezi ekology prosazují tento koncept, který má potenciál sladit zájmy komunit s dlouhodobým cílem ochránit planetu. Pokud by se půda, zdroje surovin, přírodní bohatství, komunální služby i energetika převedly pod správu uživatelů (buď lokálních komunit nebo fondů, v nichž by uživatelé tvořili podílníky), potom by zmizel problém “externalit”. To znamená, že v současné ekonomice zisk inkasuje soukromá firma, zatímco dlouhodobé náklady v podobě drancování životního prostředí hradí celá společnost.

Člověk projídá biosféru

Biosféra se od roku 1970 změnila více než za předchozích 160 tisíc let. Konzumujeme ročně třicetkrát větší váhu zvířat, než kolik jich žije v divoké přírodě. Ročně “sklidíme” asi pětinu živého přírůstku biomasy (před sto lety čtyři procenta), kterou se označuje souhrnná hmota rostlin a živočichů na Zemi. Od roku 1970 se počet lidí na zeměkouli zdvojnásobil, spotřeba jídla ztrojnásobila, konzumace masa a spalování fosilních paliv zečtyřnásobilo. Například Amazonské pralesy se kácí především kvůli krmivu pro dobytek, jehož maso se vyváží hlavně do Číny. Miliardy tun vylovených ryb zase způsobují ohrožení oceánů, které mají zásadní vliv na klima. Tento trend se musí rychle změnit, naše “rozežranost” je možná větší problém než produkce skleníkových plynů. 

Velkochovy jsou problém

Masná výroba přispívá k emisím asi čtvrtinou, ale možná i více, je to těžké odhadnout. Některé výzkumy uvádějí, že metan, který vzniká říháním krav, přispívá k oteplování stejně jako celá osobní automobilová doprava. Takže i z klimatického hlediska má smysl se vyhýbat průmyslově zpracovanému masu. Ostatně i mléčné výrobky jsou obrovskou zátěží pro přírodu. Veganství a vetariánství (nebo alespoň “veganish eating” čili strava střídmá na maso) je ve skutečnosti dnes tím největším příspěvekem k životnímu prostředí, který může jednotlivec učinit. Jeden gram živočišného proteinu spotřebuje dvacetkrát více půdy než obilí. A mořskou rybu z oceánů, kde mnoha druhům hrozí zánik, si také můžeme odepřít.  

Schizofrenní vztah ke zvířatům

Jsou tři druhy zvířat – divoká, hospodářská a domácí. Z pohledu lidí jako by spolu neměla nic společného. Ta první se poeticky opěvují, ale drasticky rychle hubí. Hospodářská jsou pouhou surovinou a nemají z našeho hlediska žádná práva. Sedmdesát miliard kuřat a miliardy krav, prasat a ovcí jsou drženy – často v otřesných podmínkách – v zajetí. Přitom vědci ukazují, že zvířata mají s lidmi společného mnohem více, než jsme si dříve mysleli. Mají emoce, empatii, rodičovské pudy, inteligenci, cítí strach a bolest. Z těchto zvířat vidíme jen zabalené maso nebo pečeni na talíři, na jejíž původ nechceme myslet. Domácí zvířata jsou naopak povyšována na členy rodiny. Psi a kočky se po boku lidí stali evolučním vítězem dnešní doby – jen v desetimilionovém Česku žije pět milionů psů a koček. Živíme je převážně masitou stravou. Což znamená, že obrovská populace našich “miláčků” dramaticky zvyšuje produkci skleníkových plynů.

Koncový uživatel se nezmění

Většinový konzument neumí změnit svoje návyky, protože už příliš zpohodlněl. A navíc méně ekologické produkty jsou většinou levnější. Proto bude dál tankovat a kupovat grilovaná kuřata. Enviromentalisté si přejí, aby svůj díl odpovědnosti přiznali také těžaři, podnikatelé v zemědělství a lídři byznysu, ti se však zaklínají tím, že musí produkovat zisk a příliš vysoké náklady na ekologickou transformaci by je zničily. Politici tento začarovaný kruh zatím neumí rozetnout, blíží se chvíle, kdy společnost bude muset skutečně změnit chování – vzdát se mnoha vymožeností levných produktů a služeb. Tento začarovaný kruh zřejmě změní až nová generace, která má lepší vztah k přírodě a pro kterou bude ekologická revoluce otázkou přežití.

Zelený růst je iluze

I v roce 2040 bude moderní civilizace závislá na fosilních palivech. Podíl obnovitelných zdrojů (OZE) na světovém energetickém mixu stoupá jen o několik procent za dekádu. I kdyby celá energetika za dvacet let přešla na slunce a vítr, pořád budou tři čtvrtiny emisí vznikat v zemědělství, výrobě, stavebnictví a dopravě (Bill Gates tomu říká “problém se 75 procenty”). Oba póly dříve roztají, než nové technologie v energetice a jiných oborech samy něco změní. Lidé se také nezmění – dokud budou mít peníze, budou je promeňovat ve zboží, to znamená v emise. Demokratický systém se svou úctou k názorové různorodosti je zde na obtíž – zabraňuje rozhodné akci “osvíceného vůdce”.Jedinou možností se proto jeví globální změna paradigmatu, čili změna ve vědomí a srdcích lidí. Řešení nelze očekávat od politiků, technologií a byznysu.

Recept na emise známe

Pokud by deset procent nejbohatších lidí planety zredukovalo spotřebu na úroveň průměrného Evropana, sníží se uhlíková stopa o třetinu, i kdyby zbytek světa nedělal nic. Kdyby celý vyspělý svět zredukoval uhlíkovou stopu o třetinu, bude to celosvětově dělat dvě třetiny. Jeden z nejvlivnějších světových myslitelů dneška, Čechokanaďan Václav Smil vidí jedinou cestu: “degrowth” ve vyspělém světě a “growth” ve třetím. Degrowth si představuje jako pokles spotřeby na úroveň zhruba 70. let. Ve skutečnosti existuje celkem jednoduché pravidlo, jak rychle a radikálně snížit emise. 1. Evropa a Amerika by konzumovala méně masa 2. Třetí svět zahájil kontrolu porodnosti. 

Biocentrická etika je základ

“Kovbojská etika” říká, že přírodní zdroje jsou neomezené, takže je můžeme využívat donekonečna. Vyspělý svět tento pohled praktikoval až do 60. let. Později na Západě převládla “etika kosmické lodi” (jsme na jedné lodi a není kam utéct), kterou ale bohužel nahradila neoliberální “etika záchranného člunu” (každý bojuje sám za sebe o omezené zdroje). Nyní se do popředí nenápadně dere etika sdílené odpovědnosti a úcty k životu, které se říká biocentrismus. Velkou roli hrají výzkumy chování zvířat, jejichž vědomí a prožívání se od lidského liší podstatně méně, než se soudilo. Odmítání antropocentrismu čili představy, že celý svět je zde pro potřeby člověka, začíná být čím dál silnější trend.

Problémy je třeba “odmoralizovat”

Pravice bude mít vždy obrovský problém přijímat kolektivní závazky. Klimatická politika podle ní předpokládá masívní stát a pod pláštíkem “zelené” se vrací “socialismus”. A levicovější část politického spektra skutečně prezentuje problém klimatu jako součást své agendy. Zelení politici v USA či západní Evropě mají ve svých projevech termíny jako “klimatická spravedlnost” (přednostní podpora ohrožených) nebo “právo na důstojnou práci”. Pokud se ovšem ekologie stane zajatcem politického boje, bude těžší dosáhnout skutečné změny. Příklad Británie nebo Kanady nadějně ukazuje, že klima lze i “odmoralizovat” – zavádění regulací, karbonové daně a subvencí do OZE nemusí probíhat jako součást levicové ideologie, v těchto zásadních otázkách může vzniknout celonárodní konsensus. 

Svět potřebuje nový „příběh spásy“

Levice vnucuje pravici pocit kolektivní viny a závazek vyvinout nadlidské úsilí, aby byly napraveny hříchy minulých generací. To pravice odmítá. Pravice se snaží prodávat sci-fi: geniální lidstvo přijde díky technologiím a vědě na zázračný recept, jak vyzrát na závislost na fosilních palivech. Oba přístupy jsou problematické. Kapitalismus má dravost, expanzi a spalování uhlí a ropy zakódovány v DNA. Bez změny podstaty ekonomiky a politiky řešení nepřijde. Například bychom potřebovali postavit ekonomiku na pravidlech, podle kterých lidé soutěží o to, kdo je udržitelnější, a jsou za to trhem i státem odměňováni. Jinými slovy, lidstvo musí najít nový “příběh spásy”. Takový, který nahradí současnou doktrínu konzumu, který stejně slouží hlavně k potlačení frustrace ze ztráty smyslu života.  

*

Náš koncept “Earthics” vychází z toho, že většina lidí skutečně vnímá pocit vnitřního nepohodlí, pramenícího z faktu, že jejich životní styl ničí planetu. Na nevědomé či vědomé bázi se projevuje různě, od pocitu viny, přes klimatický žal, po horlivé popírání a agresi. Ženy jej prožívají častěji vědomě, muži podvědomě. Pakliže by se lidem nabídla nějaká etika, která by rozum a duši uvedla do souladu, velká část z nich by ji uvítala. Sotva ale může jít jen o politickou doktrínu. Musela by mít duchovní rozměr, který by nabídl smysl osobní oběti a nevyvolával frustraci z pomalých změn. Uveďme pár jednoduchých příkladů, jak by něco jako “Earthics” mohlo měnit náš naše životy: 

– výuka biocentrismu v rodině i ve škole

– preferování výběrové skromnosti nad kvantitativním konzumem

– vyžadování certifikátů o ekologickém původu a výrobě

– možnost poměřovat sám sebe v odpovědném chování s ostatními

Lubomír Heger, Jan Müller